Světový rekord v maratonu padl: Co stojí za novým časem?

Historie maratonu a olympijské začátky

Maraton jako atletická disciplína má své kořeny hluboko v antické historii a jeho vznik je neodmyslitelně spjat s legendou o řeckém běžci Feidippidovi. Podle tradičního vyprávění tento posel v roce 490 před naším letopočtem uběhl vzdálenost z Marathónu do Athén, aby oznámil vítězství nad Peršany v bitvě u Marathónu. Po doručení zprávy měl vyčerpáním zemřít. Tato dramatická událost se stala inspirací pro moderní maratonský běh, který byl poprvé zařazen do programu prvních novodobých olympijských her v Athénách roku 1896.

Původní délka maratonského běhu nebyla jednotná a lišila se při různých závodech. Teprve v roce 1921 byla Mezinárodní atletickou federací oficiálně stanovena vzdálenost 42,195 kilometru, která se používá dodnes. Tato specifická délka vznikla při olympijských hrách v Londýně roku 1908, kdy byla trať upravena tak, aby start probíhal před královským zámkem Windsor a cíl byl přímo před královskou lóží na olympijském stadionu.

První olympijský maraton v roce 1896 vyhrál řecký běžec Spyridon Louis, který se stal národním hrdinou. Jeho vítězství mělo pro Řeky obrovský symbolický význam, protože hostitelská země tak triumfovala v disciplíně připomínající slavnou historickou událost. Louisovo vítězství inspirovalo generace atletů a přispělo k rozšíření popularity maratonského běhu po celém světě.

V prvních desetiletích dvacátého století se maraton postupně etabloval jako jedna z nejprestižnějších atletických disciplín. Světové rekordy se zpočátku zlepšovaly pomaleji, což bylo způsobeno nedokonalým tréninkem, nevhodnými tratěmi a absencí vědeckého přístupu k přípravě. Prvním oficiálně uznaným světovým rekordem byl čas 2:55:18, který zaběhl Johnny Hayes při olympijských hrách v Londýně 1908.

Historie světových rekordů v maratonu odráží neustálý pokrok v atletickém tréninku, sportovní vědě a technologiích. V meziválečném období se časy postupně zlepšovaly, přičemž významným mezníkem bylo překonání hranice tří hodin, což se stalo standardem pro elitní běžce. Po druhé světové válce došlo k výraznému zrychlení vývoje, když se do popředí dostali běžci z různých částí světa, zejména z Japonska, Etiopie a Keni.

Olympijské hry zůstávají i nadále nejprestižnější platformou pro maratonské běžce, ačkoliv světové rekordy se častěji rodí na speciálně připravených tratích velkých městských maratonů. Kombinace historické tradice a moderního sportovního výkonu činí z maratonu jedinečnou disciplínu, která fascinuje miliony lidí po celém světě a inspiruje je k překonávání vlastních limitů.

Současný světový rekord mužů Eliuda Kiptogea

Eliud Kipchoge z Keňe se zapsal do historie maratonu jako držitel současného světového rekordu, který stanovil 25. září 2022 na berlínském maratonu. Tento výjimečný atlet dokázal uběhnout klasickou maratonskou vzdálenost 42,195 kilometru v čase 2:01:09, čímž překonal svůj vlastní předchozí rekord o třicet vteřin. Tento výkon představuje mimořádný milník v dějinách vytrvalostního běhu a potvrzuje Kipchogovu dominanci v této disciplíně.

Berlínský maraton se již tradičně řadí mezi nejrychlejší maratonské tratě na světě, což z něj činí ideální místo pro pokusy o světové rekordy. Rovinatý profil trati a příznivé klimatické podmínky v září vytvářejí optimální prostředí pro dosahování špičkových výkonů. Kipchoge tuto trať znal velmi dobře, protože zde již v roce 2018 stanovil svůj předchozí světový rekord časem 2:01:39. Schopnost zlepšit vlastní rekord o půl minuty v tak extrémně vyladěné disciplíně svědčí o pokračujícím technickém i fyzickém zdokonalování tohoto atleta.

Během svého rekordního běhu v Berlíně demonstroval Kipchoge neuvěřitelnou konzistenci tempem. Jeho průměrné tempo bylo přibližně 2 minuty a 53 vteřiny na kilometr, což znamená, že každý kilometr běžel rychlostí, kterou většina rekreačních běžců nedokáže udržet ani na krátké sprinty. Druhá polovina závodu byla dokonce rychlejší než ta první, což je v maratonu nesmírně obtížné a vyžaduje perfektní rozložení sil. Tato taktika negativního splitu je charakteristická pro Kipchogův běžecký styl a ukazuje jeho mimořádné pochopení vlastního těla a schopnost řídit tempo během celého závodu.

Keňský vytrvalec měl během závodu podporu skupiny tempových běžců, kteří mu pomáhali udržovat optimální rychlost a chránili ho před větrem. Tato strategie je v moderním maratonu běžná a zcela v souladu s pravidly. Nicméně Kipchoge musel poslední kilometry zvládnout sám, protože jeho tempo bylo tak vysoké, že ani speciálně připravení tempomakeři nedokázali držet krok. Jeho schopnost zrychlit v závěrečné fázi závodu, kdy většina běžců bojuje s únavou, je jedním z faktorů, které ho odlišují od ostatních elitních maratonců.

Tento rekord přichází v kontextu Kipchogovy již tak impozantní kariéry. Před dosažením tohoto výkonu již vyhrál olympijské zlato v maratonu v Riu de Janeiru 2016 a Tokiu 2021, což z něj činí jednoho z mála atletů, kteří dokázali obhájit olympijský titul v této náročné disciplíně. Jeho konzistence na nejvyšší úrovni po dobu více než deseti let je pozoruhodná, zejména v tak fyzicky náročném sportu jako je maraton.

Vědecký přístup k tréninku a závodu hraje v Kipchogových úspěších klíčovou roli. Trénuje v nadmořské výšce v keňském Itenu, kde tělo přirozeně produkuje více červených krvinek, což zlepšuje kyslíkovou kapacitu. Jeho tréninkový režim kombinuje vysoký objem kilometrů s precizně načasovanými intervalovými tréninky a regeneračními obdobími.

Ženský rekord Tigst Assefa z roku 2023

Etiopská běžkyně Tigst Assefa vstoupila do historie maratonského běhu 24. září 2023, když na berlínském maratonu zaběhla fenomenální čas 2:11:53 a stanovila tak nový ženský světový rekord. Tento výkon znamenal zlepšení předchozího rekordu o více než dvě minuty, což představuje v kontextu moderního maratonského běhu naprosto mimořádný pokrok. Assefa tímto výkonem nejen překonala hranici, kterou mnozí odborníci považovali za nedosažitelnou v krátkodobém horizontu, ale také potvrdila svůj status jedné z nejtalentovanějších vytrvalkyň současnosti.

Cesta Tigst Assefy k tomuto historickému úspěchu byla pozoruhodná zejména proto, že se k maratonskému běhu dostala relativně nedávno. Původně se věnovala středním tratím a teprve v posledních letech se plně soustředila na čtyřicetikilometrovou distanci. Její progrese byla však natolik rychlá a impozantní, že překvapila celý atletický svět. Berlínský maraton se stal svědkem jednoho z nejdominantnějších výkonů v historii ženského vytrvalostního běhu, kdy Assefa dokázala udržet neuvěřitelně vysoké tempo po celou délku trati.

Technická analýza jejího rekordu odhaluje fascinující detaily o moderním maratonském běhu. Assefa běžela s pozoruhodně vyrovnaným tempem, přičemž mezičasy na jednotlivých úsecích dokládaly její výjimečnou schopnost rozložit síly a udržet konstantní rychlost. Využití nejmodernější běžecké obuvi s karbonovými destičkami, která se stala standardem v elitním maratonském běhu, jí bezpochyby pomohlo, avšak samotný výkon byl především důsledkem perfektní přípravy, mimořádných fyzických předpokladů a mentální odolnosti.

Berlínský maraton se dlouhodobě těší pověsti nejrychlejší maratonské trati na světě, což je dáno především jejím plochým profilem a příznivými podmínkami pro dosahování vrcholných výkonů. Assefin rekord potvrdil tuto pověst a zároveň ukázal, že hranice lidských možností v maratonském běhu jsou stále posunované dál. Meteorologické podmínky během závodu byly téměř ideální, s mírnou teplotou a minimálním větrem, což běžkyni umožnilo plně se soustředit na svůj výkon bez nutnosti bojovat s nepříznivými vlivy počasí.

Význam tohoto rekordu přesahuje pouhou číselnou hodnotu času. Assefin výkon představuje důležitý milník v evoluci ženského maratonského běhu a otevírá diskusi o tom, jak daleko mohou ženy v této disciplíně ještě dojít. Rozdíl mezi mužským a ženským světovým rekordem se díky tomuto výkonu zmenšil, což naznačuje, že ženský maratonský běh prochází obdobím dynamického rozvoje. Odborníci se shodují, že kombinace moderních tréninkových metod, pokročilé sportovní vědy a technologického pokroku v oblasti běžecké obuvi vytváří podmínky pro další zlepšování výkonů.

Vývoj rekordů v posledních desetiletích

Vývoj rekordů v maratonu prošel v posledních desetiletích pozoruhodnou transformací, která odráží nejen pokrok ve sportovním tréninku, ale i změny v přístupu k této náročné disciplíně. Zatímco v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století představovalo překonání hranice dvou hodin a deseti minut téměř nemyslitelný úspěch, moderní běžci se dnes pohybují v časech, které by tehdejší generace považovaly za nereálné.

V osmdesátých letech minulého století se světový rekord v maratonu pohyboval kolem hranice dvou hodin a osmi minut, přičemž každé zlepšení o několik sekund bylo vnímáno jako významný průlom. Australský běžec Rob de Castella a později Etiopan Belayneh Dinsamo postupně posouvali hranice možného, přičemž jejich výkony inspirovaly celou generaci atletů. Devadesátá léta pak přinesla dominanci afrických běžců, zejména z Keni a Etiopie, kteří začali systematicky ovládat světové maratonské závody.

Přelom tisíciletí znamenal další akceleraci vývoje rekordů, kdy se časy začaly rapidně zlepšovat díky kombinaci několika faktorů. Keňští a etiopští běžci zdokonalili tréninkové metody, využívali výhod výškového tréninku a přinesli novou úroveň profesionality do tohoto sportu. Haile Gebrselassie, Paul Tergat a později Patrick Makau postupně snižovali světový rekord, přičemž každý jejich pokus přinášel zlepšení o desítky sekund.

Významný milník představoval rok 2013, kdy Wilson Kipsang překonal hranici dvou hodin a čtyř minut, čímž otevřel novou éru maratonského běhu. Jeho čas 2:03:23 byl tehdy považován za téměř dokonalý, avšak již o rok později Dennis Kimetto posunul rekord na 2:02:57, čímž se přiblížil magické hranici dvou hodin a tří minut.

Poslední dekáda přinesla revoluční změnu v podobě keňského fenomenálního běžce Eliuda Kipchoge, který redefinoval možnosti lidského těla v maratonském běhu. V roce 2018 ustanovil nový světový rekord časem 2:01:39 v Berlíně, což představovalo zlepšení o více než minutu oproti předchozímu rekordu. Tento výkon byl kulminací let systematické přípravy, dokonalého rozložení sil během závodu a optimálních podmínek.

Vývoj technologií také sehrál klíčovou roli v posledních letech. Moderní běžecké boty s karbonovými deskami a speciální pěnou přinesly běžcům výraznou výhodu, což vyvolalo debaty o spravedlnosti a porovnatelnosti rekordů z různých období. Nicméně nelze popřít, že kombinace talentu, tréninku a technologie posunula maratonský běh na zcela novou úroveň.

Současný světový rekord, který drží Kelvin Kiptum časem 2:00:35 z roku 2023, představuje vrchol dosavadního vývoje a ukazuje, že hranice dvou hodin je již na dosah v oficiálních závodech. Tento progres, který se odehrál během pouhých čtyř desetiletí, je důkazem neuvěřitelné adaptability lidského organismu a schopnosti překonávat zdánlivě nepřekonatelné limity.

Technologie a obuv ovlivňující výkony

V posledních letech se stala technologie běžecké obuvi jedním z nejdiskutovanějších témat v atletickém světě, zejména v souvislosti s neustálým pokořováním světových rekordů v maratonu. Revoluce v oblasti sportovní obuvi začala přibližně v roce 2016, kdy přední výrobci sportovního vybavení představili novou generaci běžeckých bot s pokročilými technologickými prvky. Tyto inovace zásadně změnily způsob, jakým elitní běžci přistupují k závodům na dlouhé tratě.

Klíčovým prvkem těchto moderních běžeckých bot je uhlíková deska integrovaná do mezipodrážky, která funguje jako pružina a pomáhá běžci efektivněji využívat energii při každém kroku. Tato technologie v kombinaci s vysoce výkonnou pěnovou mezipodrážkou vytváří efekt katapultu, který umožňuje běžcům udržovat vyšší tempo při nižší energetické náročnosti. Studie provedené nezávislými výzkumnými institucemi ukázaly, že tyto boty mohou zlepšit běžeckou ekonomiku až o čtyři procenta, což představuje významnou výhodu v kontextu maratonského závodu.

Diskuse o spravedlnosti a rovnosti podmínek v atletice se výrazně prohloubila s příchodem těchto technologických inovací. Světová atletika, mezinárodní řídící orgán tohoto sportu, musela reagovat na rychlý technologický pokrok a zavést nová pravidla týkající se specifikací běžecké obuvi. Byla stanovena omezení týkající se tloušťky podrážky a počtu uhlíkových desek, které mohou být v botě použity. Maximální povolená tloušťka podrážky pro silniční běhy byla stanovena na čtyřicet milimetrů a boty mohou obsahovat pouze jednu pevnou desku.

Vliv těchto technologických vylepšení je patrný při pohledu na vývoj světových rekordů v maratonu. Dramatické zlepšení časů v období po zavedení nové generace běžecké obuvi není náhodné. Běžci vybavení těmito botami dokázali překonávat hranice, které se dříve zdály být nedosažitelné. Pěnové materiály používané v mezipodrážce poskytují výjimečnou kombinaci odpružení a návratu energie, což běžcům umožňuje udržovat konzistentní tempo po celou dobu závodu bez nadměrné únavy nohou.

Kritici těchto technologických inovací argumentují, že podstata atletiky spočívá v lidském výkonu, nikoli v technologické výhodě. Obhájci naopak tvrdí, že technologický pokrok byl vždy součástí sportovního vývoje a že moderní boty pouze představují přirozený pokrok v oblasti sportovního vybavení. Tato debata pokračuje a pravděpodobně bude pokračovat i v budoucnu, protože výrobci neustále hledají nové způsoby, jak zlepšit výkon svých produktů v rámci stanovených pravidel.

Zajímavým aspektem této technologické revoluce je také její dopad na amatérské běžce. Zatímco tyto vysoce výkonné boty byly původně vyvinuty pro elitní sportovce, rychle se staly dostupnými i pro běžné maratonské běžce. To vyvolalo otázky o srovnatelnosti výkonů napříč různými časovými obdobími a o tom, jak by měly být hodnoceny historické rekordy ve srovnání s moderními časy dosaženými s pomocí pokročilé technologie.

Fyziologické limity lidského těla v maratonu

Fyziologické limity lidského těla představují fascinující oblast výzkumu, která se stává stále aktuálnější s každým novým pokusem o překonání světového rekordu v maratonu. Lidské tělo je při běhu na 42,195 kilometru vystaveno extrémní zátěži, která testuje hranice jeho výkonnosti na mnoha úrovních. Vědecká komunita se dlouhodobě zabývá otázkou, jak rychle může člověk teoreticky uběhnout maratonskou vzdálenost a jaké fyziologické faktory tuto rychlost limitují.

Jedním z klíčových fyziologických parametrů je maximální spotřeba kyslíku neboli VO2max, která určuje, kolik kyslíku dokáže tělo při maximální zátěži využít. Elitní maratonci disponují mimořádně vysokými hodnotami VO2max, často přesahujícími 80 mililitrů kyslíku na kilogram tělesné hmotnosti za minutu. Tato schopnost umožňuje efektivní přeměnu energie a udržení vysokého tempa po celou dobu závodu. Současní držitelé světových rekordů se pohybují na samé hranici toho, co je fyziologicky možné, přičemž jejich těla dokážou pracovat s neuvěřitelnou efektivitou.

Ekonomika běhu je dalším zásadním faktorem, který odlišuje špičkové běžce od ostatních atletů. Tento parametr vyjadřuje, kolik energie spotřebuje tělo při běhu určitou rychlostí. Běžci s lepší běžeckou ekonomikou dokážou udržet vyšší tempo při nižší spotřebě kyslíku, což jim poskytuje značnou výhodu v dlouhých závodech. Trénink, technika běhu a biomechanické faktory hrají v této oblasti klíčovou roli. Výzkumy ukazují, že i minimální zlepšení v ekonomice běhu může vést k výraznému zrychlení času na maratonské trati.

Metabolismus tuků a sacharidů během maratonu představuje další kritickou oblast fyziologických limitů. Lidské tělo má omezené zásoby glykogenu, který je primárním zdrojem energie při intenzivním běhu. Schopnost efektivně využívat tuky jako zdroj energie se stává rozhodující pro udržení tempa v pozdějších fázích závodu. Elitní běžci trénují své tělo tak, aby dokázalo co nejdéle šetřit zásoby glykogenu a současně efektivně spalovat tuky, což jim umožňuje vyhnout se obávanému zdi kolem třicátého kilometru.

Termoregulace těla během maratonu představuje další významnou výzvu. Při běhu vysokým tempem tělo produkuje obrovské množství tepla, které musí efektivně odvádět, aby nedošlo k přehřátí. Optimální teplota pro maratonský běh se pohybuje mezi 10 a 15 stupni Celsia. Při vyšších teplotách musí tělo věnovat více energie chlazení, což negativně ovlivňuje výkon a může vést k dehydrataci. Světové rekordy jsou proto nejčastěji dosahovány v chladnějších podmínkách nebo při ranních startech.

Svalová únava a schopnost udržet správnou běžeckou techniku po celou dobu závodu jsou dalšími faktory limitujícími výkon. S postupující únavou dochází k mikrotraumatům svalových vláken a hromadění metabolických odpadních látek, což vede ke snížení svalové síly a koordinace. Nejlepší maratonci dokáží minimalizovat tento pokles výkonu díky specifickému tréninku a mentální odolnosti.

Maraton není jen o rychlosti, ale o schopnosti překonat hranice, které si člověk sám vytváří ve své mysli, a světový rekord je důkazem, že lidské tělo dokáže víc, než jsme si kdy dokázali představit

Radim Kovář

Nejslavnější maratonské tratě a závody světa

Maratonské běhy patří mezi nejprestižnější atletické disciplíny na celém světě a některé tratě získaly pověst míst, kde se rodí legendy a padají rekordy. Berlínský maraton se stal synonymem pro rychlé časy a světové rekordy, což potvrzuje fakt, že právě na jeho rovinatých ulicích padla většina současných světových rekordů v maratonu. Trať vedoucí německou metropolí nabízí ideální podmínky pro dosažení maximálního výkonu – minimální převýšení, široké silnice a tradičně vynikající organizaci závodu.

Kenyjský běžec Eliud Kipchoge zde v roce 2018 stanovil nový světový rekord časem 2:01:39, který posunul hranice lidských možností ještě blíže k magické dvouhodinové hranici. Berlín se tak stal skutečnou Mekkou pro elitní maratonské běžce, kteří sem přijíždějí s ambicí zapsat se do historie tohoto sportu. Atmosféra závodu, podpora diváků podél celé tratě a perfektní klimatické podmínky v září vytvářejí prostředí, kde se sny mění ve skutečnost.

Bostonský maraton představuje nejstarší pravidelně pořádaný maratonský závod na světě, jehož tradice sahá až do roku 1897. Tato legendární trať v Massachusetts má však zcela odlišný charakter než berlínská – kopce, zejména proslulý Heartbreak Hill, činí z Bostonu skutečnou výzvu pro každého běžce. Přestože zde kvůli náročnému profilu tratě nepadají světové rekordy, prestiž vítězství v Bostonu zůstává nezměrná a každý profesionální maratonec touží po triumfu na této historické trati.

Londýnský maraton patří mezi nejmladší členy elitní skupiny světových maratonů, přesto si od svého založení v roce 1981 vybudoval výjimečné postavení. Trať vedoucí kolem ikonických památek britské metropole přitahuje každoročně desítky tisíc běžců z celého světa. Londýn se stal dějištěm mnoha rekordních pokusů, zejména v ženských kategoriích, kde Paula Radcliffeová v roce 2003 zaběhla čas 2:15:25, který dlouhá léta odolával všem útokům.

Chicagský maraton získal pověst další rychlé tratě, kde se pravidelně rodí vynikající výkony. Rovinatý profil vedoucí ulicemi amerického Středozápadu láká elitní běžce hledající optimální podmínky pro osobní rekordy. Společně s New Yorským maratonem, který se vyznačuje masovou účastí a jedinečnou atmosférou vedoucí přes všech pět městských částí, tvoří tyto americké závody nedílnou součást prestižního World Marathon Majors.

Tokijský maraton reprezentuje asijský běžecký fenomén a od svého vzniku v roce 2007 se rychle zařadil mezi nejrespektovanější světové závody. Japonská preciznost v organizaci a nadšení místních běžců vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru, která dokáže inspirovat k výjimečným výkonům.

Budoucnost a možnost dvouhodinové hranice

Maratonský běh se v posledních desetiletích dramaticky vyvíjel a světový rekord v maratonu se neustále posouvá směrem k hranicím, které se dříve zdály být absolutně nedosažitelné. Otázka, zda je možné zaběhnout maraton pod dvě hodiny, se stala jedním z nejdiskutovanějších témat v atletickém světě. Tato magická hranice představuje podobný milník jako kdysi čtyřminutová míle, kterou Roger Bannister překonal v roce 1954 a dokázal tak, že lidské tělo je schopno výkonů, které se zdály být fyziologicky nemožné.

Současný oficiální světový rekord v maratonu drží keňský běžec Kelvin Kiptum, který v říjnu 2023 v Chicagu zaběhl čas 2:00:35. Tento výkon posunul předchozí rekord Eliuda Kipchoga a přiblížil se dvouhodinové hranici na pouhých třicet pět sekund. Je pozoruhodné, že Kiptum dosáhl tohoto času teprve ve svém třetím maratonu v kariéře, což naznačuje obrovský potenciál mladé generace afričských vytrvalců.

Eliud Kipchoge již v roce 2019 dokázal, že dvouhodinová hranica je z čistě fyzického hlediska překonatelná, když v rámci speciálně připraveného projektu INEOS 1:59 Challenge zaběhl maraton za 1:59:40. Tento výkon však nebyl uznán jako oficiální světový rekord, protože nesplňoval pravidla Světové atletiky ohledně tempa běžců, výměny pacemakerů a dalších faktorů. Přesto tato událost měla zásadní psychologický dopad na celou běžeckou komunitu a prokázala, že dvouhodinový maraton není science fiction, ale reálný cíl.

Vědecké studie zabývající se fyziologií maratonského běhu naznačují, že lidské tělo má teoretickou kapacitu běžet maraton ještě rychleji. Klíčovými faktory jsou maximální spotřeba kyslíku, běžecká ekonomika, laktátový práh a schopnost využívat tuky jako zdroj energie. Moderní tréninkové metody, výživa a regenerační techniky se neustále zdokonalují, což umožňuje atletům dosahovat stále lepších výkonů.

Technologický pokrok hraje v tomto směru nezanedbatelnou roli. Vývoj běžeckých bot s karbonovou deskou a speciální pěnou přinesl v posledních letech revoluci v maratonském běhu. Tyto boty mohou zlepšit běžeckou ekonomiku až o čtyři procenta, což v praxi znamená úsporu několika minut na celkové trase maratonu. Diskuse o tom, zda tyto technologické inovace představují neférovou výhodu, stále probíhá, ale Světová atletika zatím tyto boty povoluje v souladu s určitými specifikacemi.

Geografické a klimatické podmínky také výrazně ovlivňují možnost dosažení rekordních časů. Ploché tratě s minimálními převýšeními, optimální teplota kolem deseti stupňů Celsia a nízká vlhkost vzduchu jsou ideální pro rychlé časy. Maratony jako berlínský nebo chicagský jsou známé svými rychlými tratěmi a právě tam padají nejčastěji světové rekordy.

Budoucnost maratonského běhu bude pravděpodobně záviset na kombinaci několika faktorů. Genetická predispozice východoafrických běžců, zejména z Keni a Etiopie, se zdá být významnou výhodou. Výzkumy ukazují, že tito atleti mají specifické fyziologické charakteristiky, včetně tenčích lýtek, vyšší hustoty kapilár ve svalech a efektivnější využití kyslíku. Když se tato genetická výbava spojí s optimálním tréninkem od raného věku, výsledkem jsou výjimeční vytrvalci.

Otázkou zůstává, kdy přesně padne oficiální dvouhodinová hranice při závodě splňujícím všechna pravidla. Někteří experti odhadují, že by se tak mohlo stát během příštích pěti až deseti let, pokud budou pokračovat současné trendy ve zlepšování výkonů. Jiní jsou skeptičtější a poukazují na to, že fyziologické limity lidského těla se mohou blížit svému maximu a další zlepšení budou stále obtížnější a marginálnější.