Kvalifikace MS ve fotbale: Kdo má namířeno na šampionát?

Kvalifikační systém pro mistrovství světa ve fotbale

Mistrovství světa ve fotbale je bezesporu největší sportovní událostí na planetě, která se koná každé čtyři roky a přitahuje pozornost miliard fanoušků z celého světa. Aby se národní tým mohl zúčastnit tohoto prestižního turnaje, musí projít náročným kvalifikačním procesem, který se liší v závislosti na kontinentální příslušnosti dané země. Kvalifikační systém pro mistrovství světa ve fotbale je komplexní a mnohavrstevnatý mechanismus, který zajišťuje, že se na šampionát dostanou skutečně nejlepší týmy z každého koutu světa.

FIFA, světová fotbalová federace, rozděluje místa na mistrovství světa mezi jednotlivé kontinentální konfederace na základě jejich síly a počtu členských asociací. Celkový počet účastníků finálového turnaje se v průběhu dějin měnil. Od roku 2026 se mistrovství světa rozroste na 48 účastníků, což výrazně ovlivní i samotný kvalifikační systém a počet míst přidělených jednotlivým konfederacím. Tato změna přináší více příležitostí pro menší fotbalové národy, které dosud měly jen minimální šanci probojovat se na světový šampionát.

Evropská kvalifikace, organizovaná pod záštitou UEFA, patří tradičně k nejsledovanějším. Evropa disponuje největším počtem přidělených míst na finálový turnaj, přičemž kvalifikační skupiny v Evropě bývají rozděleny do několika sekcí, kde týmy hrají systémem každý s každým doma i venku. Vítězové skupin postupují přímo, zatímco týmy na druhých místech a někteří třetí postupující hrají play-off o zbývající místa. Tento systém zajišťuje dramatické zápasy až do samého závěru kvalifikace a fanoušci si mohou vychutnat desítky klíčových střetnutí.

V Jižní Americe funguje kvalifikace pod vedením CONMEBOL zcela odlišně. Jihoamerická kvalifikace probíhá formou jediné velké skupiny, kde všech deset členských asociací hraje každý s každým, a to jak doma, tak venku. Tento formát je považován za jeden z nejnáročnějších na světě, protože každý zápas je nesmírně důležitý a žádné mužstvo si nemůže dovolit ztratit body ani v zdánlivě jednoduchých utkáních. Výsledky zápasů v nadmořských výškách, například v Bolívii nebo Ekvádoru, přidávají celé soutěži další rozměr.

Africká kvalifikace pod vedením CAF prošla v posledních letech výraznými změnami. Africký kontinent získal více míst na mistrovství světa, což odráží rostoucí fotbalovou sílu tohoto kontinentu. Kvalifikace v Africe probíhá ve více kolech, přičemž nejprve se hrají skupinové fáze a poté následují play-off zápasy, kde se rozhoduje o postupu na finálový turnaj. Africký fotbal je známý svou nepředvídatelností a fyzickou náročností, což z tamní kvalifikace dělá skutečné dobrodružství.

Asijská konfederace AFC organizuje kvalifikaci pro obrovský kontinent, který zahrnuje jak tradiční fotbalové velmoci jako Japonsko, Jižní Korea nebo Írán, tak i rozvíjející se fotbalové národy. Asijská kvalifikace probíhá v několika kolech a zahrnuje desítky zemí, přičemž nejlepší týmy postupují do finálových skupin, kde bojují o přímé postupové místo nebo o účast v mezikontinentálním play-off. Asijský fotbal zaznamenal v posledních dekádách obrovský rozvoj a tamní týmy jsou na světových šampionátech stále konkurenceschopnější.

Středoamerická a karibská konfederace CONCACAF má svůj vlastní specifický systém. Kvalifikace v oblasti CONCACAF zahrnuje týmy ze Severní Ameriky, Střední Ameriky a Karibiku a tradičně je dominována trojicí nejsilnějších národů — Spojenými státy americkými, Mexikem a Kanadou. Nicméně i menší národy jako Kostarika nebo Honduras dokázaly v minulosti překvapit a probojovat se na mistrovství světa. Systém kvalifikace v této oblasti zahrnuje předkola pro slabší týmy a závěrečnou skupinu nazývanou Hexagonal nebo Octagonal, kde se rozhoduje o postupu.

Oceánie je nejmenší konfederací a OFC disponuje pouze omezeným počtem míst. Oceánské týmy musí zpravidla projít mezikontinentálním play-off, kde se utkají s týmy z jiných konfederací o poslední volná místa na mistrovství světa. To pro ně představuje obrovskou výzvu, protože musí překonat soupeře z mnohem silnějších fotbalových regionů.

Mezikontinentální play-off je fascinující součástí kvalifikačního systému, kde se týmy z různých konfederací utkají v přímých soubojích o zbývající místa na finálový turnaj. Tato utkání bývají nesmírně napínavá a přinášejí střety fotbalových kultur, které by se za normálních okolností nikdy nepotkaly. Výsledky těchto zápasů dokážou překvapit celý fotbalový svět.

Celý kvalifikační systém pro mistrovství světa ve fotbale tedy představuje dlouhou a vyčerpávající cestu, která trvá zpravidla dva až tři roky. Každý tým, který se nakonec probojuje na finálový turnaj, si své místo skutečně zaslouží, protože musel překonat desítky soupeřů a odehrát nespočet náročných zápasů. Právě proto je účast na mistrovství světa pro každý národ tak výjimečnou a nezapomenutelnou událostí.

Rozdělení míst mezi jednotlivé kontinentální konfederace

Každé čtyři roky se fotbalový svět upíná k jedné z nejprestižnějších sportovních událostí planety, a právě proto je otázka rozdělení kvalifikačních míst mezi jednotlivé kontinentální konfederace jedním z nejdiskutovanějších témat v mezinárodním fotbale. Způsob, jakým FIFA přiděluje místa na mistrovství světa jednotlivým konfederacím, prošel v průběhu desetiletí výraznou proměnou a odráží jak sportovní sílu jednotlivých regionů, tak i politické a ekonomické zájmy světového fotbalového svazu.

Historicky bylo rozdělení míst dlouho kritizováno jako nevyvážené, přičemž evropská konfederace UEFA a jihoamerická konfederace CONMEBOL tradičně disponovaly největším počtem garantovaných postupových míst. UEFA jako největší a nejsilnější kontinentální konfederace světa obsazuje na mistrovství světa pravidelně nejvíce míst, což odpovídá jak počtu členských asociací, tak i celkové kvalitě evropského fotbalu. Evropa dlouhodobě dominuje výsledkům na světových šampionátech a tento fakt se přirozeně promítá do počtu přidělených míst.

Jihoamerická konfederace CONMEBOL, přestože sdružuje výrazně méně národních asociací než UEFA, si udržuje silné zastoupení díky mimořádné fotbalové tradici a kvalitě svých týmů. Brazílie, Argentina, Uruguay a další jihoamerické výběry patří k historicky nejúspěšnějším účastníkům světových šampionátů, a proto je zachování odpovídajícího počtu míst pro tento kontinent vnímáno jako sportovně opodstatněné.

Situace se však výrazně změnila s rozhodnutím FIFA rozšířit mistrovství světa na 48 účastníků, přičemž toto rozšíření vstoupilo v platnost od šampionátu v roce 2026, který se koná ve Spojených státech amerických, Kanadě a Mexiku. Toto rozšíření přineslo zásadní přerozdělení míst mezi všechny kontinentální konfederace a otevřelo dveře mnoha zemím, které se dříve na světový šampionát dostávaly jen výjimečně nebo vůbec.

Africká konfederace CAF, zastupující obrovský kontinent s desítkami fotbalově se rozvíjejících národů, získala při rozšíření na 48 týmů výrazně více míst než dříve. Africký fotbal v posledních dekádách zaznamenal obrovský pokrok a týmy jako Senegal, Maroko, Ghana nebo Nigérie pravidelně dokazují, že jsou schopny konkurovat i těm nejlepším celkům světa. Maroko na mistrovství světa v Kataru v roce 2022 dosáhlo historického výsledku, když se probojovalo až do semifinále, čímž potvrdilo rostoucí sílu afrického fotbalu a podpořilo argumenty pro přidělení většího počtu míst tomuto kontinentu.

Asijská konfederace AFC rovněž zaznamenala nárůst přidělených míst, přičemž asijský fotbal prochází dynamickým rozvojem zejména v zemích jako Japonsko, Jižní Korea, Írán nebo Austrálie. Japonsko a Jižní Korea se pravidelně řadí k nejsilnějším asijským celkům a jejich výkony na světových šampionátech jsou stále přesvědčivější. Asijský region navíc představuje obrovský trh z hlediska sledovanosti a komerčních příjmů, což FIFA při rozhodování o počtu míst bezpochyby zohledňuje.

Konfederace CONCACAF, sdružující týmy Severní a Střední Ameriky a Karibiku, tradičně disponuje několika garantovanými místy, přičemž Mexiko a Spojené státy americké patří k pravidelným účastníkům světových šampionátů. Rozšíření turnaje na 48 týmů přineslo i této konfederaci více prostoru, což je logické i s ohledem na skutečnost, že šampionát v roce 2026 se koná právě na území CONCACAF.

Oceánská konfederace OFC je tradičně nejslabší z hlediska fotbalové kvality a jejím členům bylo historicky přidělováno pouze jedno místo v baráži s týmem z jiné konfederace. Rozšíření mistrovství světa přineslo i Oceánii garantované přímé místo, což je pro tamní fotbal historický milník. Nový Zéland jako tradičně nejsilnější tým regionu má nyní reálnější šanci na přímý postup bez nutnosti absolvovat mezikontinentální baráž.

Celkové rozdělení míst tak v současné podobě reflektuje snahu FIFA o větší inkluzi a globální zastoupení fotbalu, přičemž sportovní kritéria jsou stále hlavním, avšak nikoliv jediným faktorem při stanovování počtu postupových míst pro jednotlivé kontinentální konfederace.

Evropská kvalifikace UEFA a její skupinová fáze

Evropská kvalifikace na mistrovství světa ve fotbale patří dlouhodobě k těm nejsledovanějším a nejnapínavějším sportovním soutěžím na starém kontinentu. Každé čtyři roky se desítky národních týmů pustí do nelítostného boje o místo na největší fotbalové přehlídce planety, přičemž skupinová fáze tvoří samotnou páteř celého kvalifikačního procesu. UEFA rozděluje evropské národní týmy do skupin, kde každý hraje proti každému doma i venku, a právě tato jednoduchá, ale vysoce efektivní struktura zajišťuje, že se na hřišti rozhoduje čistě fotbalovou kvalitou, taktickou vyspělostí a mentální odolností.

Skupinová fáze evropské kvalifikace na mistrovství světa bývá rozdělena do několika skupin různé velikosti, přičemž počet skupin i jejich složení se mění v závislosti na tom, kolik míst UEFA pro daný světový šampionát získá. Vítězové jednotlivých skupin postupují přímo na mistrovství světa, zatímco týmy na druhých místech si svůj osud musí vybojovat v baráži, která přidává do celého procesu další vrstvu dramatičnosti a nepředvídatelnosti. Právě tato baráž se v minulosti stala dějištěm nezapomenutelných fotbalových okamžiků, kdy velká fotbalová jména vypadla a menší národy se probojovaly na světovou scénu.

Složení skupin se losuje zpravidla na základě žebříčku UEFA, který reflektuje výsledky národních týmů v předchozích letech. Nasazení do košů při losu tak hraje naprosto klíčovou roli, protože silné týmy se zpravidla vyhnou sobě navzájem a mohou si tak zajistit příznivější skupinu. Přesto se v historii kvalifikací stalo mnohokrát, že i zdánlivě jednoduchá skupina se proměnila v noční můru pro favority. Fotbal totiž nikdy nebyl a nikdy nebude sportem, kde by výsledky šly předem jednoduše předpovídat.

Z pohledu českého fotbalu má evropská kvalifikace na mistrovství světa vždy zvláštní příchuť. Česká reprezentace prošla v průběhu své existence řadou skupin, kde musela čelit silným soupeřům i překvapivě odolným týmům ze spodní části žebříčku. Každý zápas ve skupině má svou váhu, každý bod může na konci rozhodnout o tom, zda tým postoupí přímo, skončí v baráži, nebo se vůbec na mistrovství světa nepodívá. Právě proto se skupinová fáze těší takové pozornosti fanoušků, médií i samotných hráčů.

Délka skupinové fáze je dalším faktorem, který dělá z evropské kvalifikace specifický a náročný projekt. Zápasy se hrají v průběhu několika mezinárodních termínů rozložených přes celý rok, takže týmy musí udržovat formu a soustředění po velmi dlouhou dobu. Zranění klíčových hráčů, změny v realizačním týmu nebo prostý pokles formy mohou v průběhu takto dlouhé soutěže způsobit dramatické obraty v tabulce. Tým, který po prvních zápasech vypadal jako jistý postupující, může najednou bojovat o holé přežití ve skupině.

Důležitost domácího prostředí se v evropské kvalifikaci projevuje velmi výrazně. Hrát před vlastními fanoušky na domácím stadionu je pro každý národní tým obrovskou výhodou, která se odráží v atmosféře, motivaci hráčů i tlaku na soupeře. Naopak venkovní zápasy, zejména na těžkých terénech v zemích s odlišnou fotbalovou kulturou nebo klimatickými podmínkami, bývají pro favority pravidelnou pastí. Právě tyto venkovní výjezdy rozhodují o tom, kdo skutečně patří mezi fotbalovou elitu a kdo jen hraje na výsledky doma.

Skupinová fáze evropské kvalifikace na mistrovství světa je tak mnohem více než jen sérii přátelských utkání — je to komplexní, dlouhodobý test fotbalové kvality, charakteru a schopnosti zvládat tlak v rozhodujících momentech. Každý gól, každý bod a každé vítězství má svůj konkrétní dopad na konečnou tabulku a potenciálně na celou fotbalovou budoucnost dané země. Proto fanoušci po celé Evropě sledují každý kvalifikační zápas s takovým napětím a emocemi, jako by šlo o finále samotného mistrovství světa.

Jihoamerická kvalifikace CONMEBOL s přímým postupem

Jihoamerická kvalifikace na mistrovství světa ve fotbale patří tradičně k těm nejnáročnějším a nejsledovanějším na celém světě. Systém CONMEBOL, tedy Jihoamerické fotbalové konfederace, je specifický tím, že všechny členské země hrají mezi sebou v jedné velké skupině formátem každý s každým, a to jak doma, tak venku. Tento formát je nesmírně vyčerpávající a krutý zároveň, protože každý bod má obrovskou cenu a žádný soupeř není možné podceňovat.

Z deseti jihoamerických reprezentací postupují přímo na mistrovství světa čtyři nejlepší týmy, přičemž pátý celek v tabulce získává šanci na postup přes mezikontinentální baráž. Tato skutečnost znamená, že i tradiční fotbalové velmoci jako Argentina, Brazílie, Uruguay nebo Kolumbie musí bojovat o každý bod, protože propadnout se mimo přímé postupové příčky je v jihoamerickém prostředí velmi reálnou hrozbou.

Historie jihoamerické kvalifikace je plná dramatických zvratů, překvapivých výsledků a nezapomenutelných momentů. Vzpomeňme třeba na situace, kdy se Brazílie nebo Uruguay ocitly v ohrožení přímého postupu, nebo naopak kdy menší národy jako Ekvádor či Paraguay dokázaly konkurovat těm největším. Právě tato nepředvídatelnost dělá z jihoamerické kvalifikace jeden z nejatraktivnějších fotbalových seriálů na světě.

Podmínky, ve kterých se zápasy hrají, jsou navíc extrémně různorodé. Zatímco v Bolívii se hraje ve vysokohorském prostředí La Pazu ve výšce přes tři a půl tisíce metrů nad mořem, což je pro soupeře fyzicky nesmírně náročné, v Brazílii nebo Paraguayi panuje tropické horko a vlhkost, které rovněž výrazně ovlivňují výkon hráčů. Tyto klimatické a geografické faktory hrají v jihoamerické kvalifikaci zcela zásadní roli a mnohdy rozhodují o tom, zda tým body získá, nebo ztratí.

Argentinská reprezentace v čele s Lionelem Messim dlouhodobě patří k favoritům přímého postupu, přičemž po triumfu na mistrovství světa v Kataru v roce 2022 vstupuje do dalších kvalifikačních cyklů jako obhájce titulu s obrovskou sebedůvěrou. Brazílie, pětinásobný mistr světa, rovněž pravidelně obsazuje přední příčky tabulky, i když ani pro ni není postup nikdy stoprocentně zaručen od prvního kola.

Kolumbie, Uruguay a Ekvádor patří v posledních kvalifikačních cyklech k těm zemím, které pravidelně bojují o přímé postupové příčky a dokáží překvapit i ty největší favority. Venezuela nebo Peru naopak zpravidla zápasí o každý bod a jejich cesta na světový šampionát vede nejčastěji přes baráž nebo zůstává nesplněným snem.

Přímý postup čtyř zemí z deseti účastníků se může zdát jako relativně štědrý systém, ale realita jihoamerické kvalifikace je taková, že každý zápas je prakticky jako finále. Výsledky se mění zápas od zápasu, tabulka se přeskupuje a týmy, které byly před několika koly na postupových místech, se najednou ocitají v ohrožení. Právě tato dynamika přitahuje miliony fanoušků po celém světě, kteří sledují každý duel s napětím a vzrušením.

Celý systém CONMEBOL kvalifikace tak představuje nejtvrdší cestu na mistrovství světa ze všech kontinentálních konfederací, a proto mají jihoamerické týmy, které se na světový šampionát probojují, vždy obrovský respekt celého fotbalového světa.

Každý zápas kvalifikace na mistrovství světa je jako malá válka – nestačí být dobrý, musíš být lepší než všichni ostatní, protože jen ti nejlepší si zaslouží ukázat světu, co v nich je.

Radoslav Pešek

Africká kvalifikace CAF a play-off zápasy

Africká fotbalová konfederace, známá pod zkratkou CAF, prochází svou kvalifikační fází pro mistrovství světa vždy velmi specifickým způsobem, který se od ostatních kontinentálních konfederací výrazně liší. Africký kontinent disponuje obrovským množstvím fotbalových národů, přičemž každý z nich touží po účasti na největším fotbalovém svátku planety. CAF kvalifikace na mistrovství světa je rozdělena do několika kol, přičemž africké týmy bojují o pevně stanovený počet míst na světovém šampionátu.

Celý proces začíná již v prvním kole, kde se střetávají týmy s nižším koeficientem FIFA rankingu. Vítězové těchto prvních duelů postupují do dalšího kola, kde se setkávají se silnějšími celky. Právě tato struktura zajišťuje, že i menší africké fotbalové národy mají šanci projevit svůj talent a bojovat o historický postup. Skupinová fáze pak přináší pravidelné souboje, kde každý bod má obrovskou cenu a kde jediná prohra může znamenat konec snů o světovém šampionátu.

Po skupinové fázi přichází to nejnapínavější — play-off zápasy. V africké kvalifikaci se play-off hraje formou dvouzápasového souboje, přičemž rozhoduje celkové skóre z obou utkání. Tato forma přináší nesmírné napětí, protože výsledek prvního zápasu může být zcela obrácen v odvetě. Africké týmy jsou v těchto soubojích pověstné svou bojovností a schopností překvapit favority. Není výjimkou, že tým, který prohrál první zápas o dva nebo tři góly, dokáže v odvetě na domácím stadionu za bouřlivé atmosféry smazat deficit a postoupit.

Domácí prostředí hraje v africké kvalifikaci naprosto klíčovou roli. Stadiony v Akkře, Lagosu, Káhiře, Casablance nebo Johannesburgu se mění v kotly, kde atmosféra doslova drtí soupeře. Hráči domácích týmů jsou poháněni tisíci fanoušků, kteří přicházejí povzbudit své barvy a věří, že právě jejich tým bude reprezentovat africký kontinent na mistrovství světa. Tato energie je něco, co se nedá popsat slovy — musí se zažít.

Z historického pohledu bylo Africe přidělováno různé množství míst na světových šampionátech. V posledních letech se počet afrických zástupců na mistrovství světa postupně zvyšoval, což odráží rostoucí sílu a kvalitu afrického fotbalu. Africké týmy dokázaly na světových šampionátech překvapit celý fotbalový svět — vzpomeňme na výkony Kamerunu, Senegalu, Ghany nebo Maroka, které dokázaly postupovat do pozdních fází turnaje a čelit nejlepším týmům světa.

Play-off zápasy v rámci africké kvalifikace jsou proto více než jen fotbalovými utkáními — jsou to události národního významu. Celé země se zastaví, aby sledovaly, zda jejich reprezentace dokáže splnit sen a postoupit na mistrovství světa. Ekonomická aktivita klesá, ulice se vylidňují a každý pohled míří na televizní obrazovky nebo přímo na stadion.

Zajímavým aspektem africké kvalifikace je také skutečnost, že některé zápasy se hrají na neutrální půdě z bezpečnostních nebo organizačních důvodů. Tato praxe sice připravuje domácí týmy o výhodu vlastního stadionu, ale zároveň zajišťuje, že zápasy proběhnou v bezpečném a férově organizovaném prostředí. CAF v posledních letech výrazně zpřísnila požadavky na stadiony a organizaci zápasů, což vedlo ke zlepšení celkové kvality africké kvalifikace.

Nesmíme zapomenout ani na roli trenérů v africké kvalifikaci. Mnohé africké národní týmy jsou vedeny zahraničními trenéry, kteří přinášejí evropské nebo jihoamerické taktické znalosti a kombinují je s přirozeným talentem afrických hráčů. Tato kombinace může být velmi účinná, ale zároveň vyžaduje vzájemné pochopení a respekt mezi trenérem a hráči. Africký fotbal má svá specifika, svůj rytmus a svůj styl, který nelze jednoduše přepisovat podle evropských šablon.

Africká kvalifikace CAF tak představuje jeden z nejpestřejších a nejdramatičtějších procesů na cestě k mistrovství světa. Kombinace technicky nadaných hráčů, vášnivých fanoušků, náročných klimatických podmínek a vysokých sázek vytváří jedinečnou atmosféru, která nemá ve světovém fotbale srovnání. Každý play-off souboj je příběhem sám o sobě — příběhem o naději, odhodlání a touze reprezentovat celý kontinent na největším fotbalovém jevišti světa.

Asijská kvalifikace AFC a její vícefázový systém

Asijská fotbalová konfederace, známá pod zkratkou AFC, spravuje jeden z nejrozsáhlejších a nejkomplexnějších kvalifikačních systémů na světě. Celý proces výběru zástupců asijského fotbalu pro Mistrovství světa ve fotbale prochází několika fázemi, přičemž každá z nich má svá specifická pravidla, svůj vlastní dramatický náboj a svou nezaměnitelnou atmosféru. Asie je kontinentem s obrovskou rozmanitostí fotbalové úrovně, a právě proto musí být kvalifikační systém navržen tak, aby dokázal obsáhnout týmy z velmi odlišných fotbalových prostředí.

V první fázi kvalifikace AFC se obvykle utkávají týmy, které jsou v žebříčku FIFA na nejnižších příčkách v rámci asijského fotbalu. Tyto zápasy bývají hrány na neutrální půdě nebo systémem doma a venku, přičemž vítězové postupují do dalšího kola. Pro mnohé z těchto zemí jde o historické okamžiky, protože samotná účast v kvalifikaci na světový šampionát představuje obrovský milník. Týmy jako Bhútán, Mongolsko nebo Srí Lanka se poprvé v historii svého fotbalu dostaly do situace, kdy mohly bojovat o postup na největší fotbalové jeviště planety.

Druhá fáze kvalifikace pak přináší výrazně tvrdší konkurenci. Týmy jsou rozděleny do skupin, přičemž hrají každý s každým systémem doma a venku. Právě tato fáze bývá pro mnohé středně silné asijské celky klíčová, protože rozhoduje o tom, zda se vůbec dostanou do závěrečné části kvalifikačního procesu. Skupiny v druhé fázi bývají složeny z pěti nebo šesti týmů, a výsledky zápasů sledují miliony fanoušků napříč celým kontinentem. Velké asijské fotbalové mocnosti jako Japonsko, Jižní Korea, Írán nebo Austrálie vstupují do kvalifikace právě v této fázi a okamžitě se stávají favority svých skupin.

Třetí fáze kvalifikace AFC je pak tou nejsledovanější a nejnapínavější částí celého procesu. Nejlepší týmy z druhé fáze jsou rozděleny do dvou nebo více skupin a bojují o přímé postupové místo na Mistrovství světa. Asie disponuje pro světový šampionát určitým počtem míst, který se v průběhu dějin měnil a který odráží rostoucí sílu a popularitu asijského fotbalu na globální scéně. Pro turnaj v roce 2026, který se koná v Severní Americe, bylo AFC přiděleno celkem osm a půl místa, což je historicky nejvyšší počet pro asijský kontinent.

Tento nárůst přidělených míst odráží nejen rostoucí kvalitu asijského fotbalu, ale také obchodní a marketingové zájmy FIFA, která si je velmi dobře vědoma obrovského tržního potenciálu asijského kontinentu. Japonsko, Jižní Korea, Čína nebo Indie jsou zeměmi s miliardovými trhy, a jejich účast na světovém šampionátu přináší organizátorům turnaje enormní sledovanost a příjmy.

Zvláštní součástí asijské kvalifikace je také mezikontinentální baráž, která dává jednomu nebo dvěma asijským týmům možnost vybojovat si místo na světovém šampionátu v souboji s reprezentanty jiných kontinentů. Tato baráž bývá nesmírně napínavá, protože v ní jde doslova o vše. Asijské týmy se v rámci mezikontinentální baráže utkaly například s týmy z Jižní Ameriky, Oceánie nebo Severní a Střední Ameriky, přičemž výsledky těchto zápasů bývají nepředvídatelné a plné dramatických zvratů.

Celý systém asijské kvalifikace je tedy pečlivě promyšlenou strukturou, která na jedné straně dává šanci i nejslabším fotbalovým národům kontinentu a na straně druhé zajišťuje, že na světový šampionát postoupí skutečně ty nejsilnější a nejlépe připravené týmy. AFC neustále pracuje na zdokonalování tohoto systému, přičemž zohledňuje jak sportovní hlediska, tak logistické a ekonomické faktory. Kvalifikace na Mistrovství světa tak v Asii představuje mnohem více než jen sérii fotbalových zápasů — je to kulturní událost, která spojuje národy a přináší nezapomenutelné okamžiky milionům fanoušků od Japonska po Jordánsko, od Indie po Indonésii.

Severo a středoamerická kvalifikace CONCACAF

Severoamerická a středoamerická fotbalová kvalifikace pod záštitou konfederace CONCACAF představuje jeden z nejzajímavějších a zároveň nejkomplikovanějších procesů na cestě k mistrovství světa. Tento region zahrnuje obrovské množství zemí s velmi rozdílnou fotbalovou úrovní, což celý kvalifikační systém činí mimořádně pestrým a nepředvídatelným. Tradiční velmoci jako Spojené státy americké, Mexiko a Kostarika dlouhodobě dominují tomuto regionu, avšak v posledních letech se konkurence výrazně zvýšila a výsledky přestaly být tak předvídatelné, jak tomu bývalo dříve.

Kvalifikační systém CONCACAF prošel v průběhu let několika zásadními reformami. Finální fáze kvalifikace, známá jako Octagonal nebo v novějším formátu Hexagonal, sdružuje nejlepší týmy regionu do skupiny, kde každý hraje s každým doma i venku. Tento formát je považován za jeden z nejnáročnějších na světě, protože týmy musí cestovat na velmi různorodá hřiště – od chladných stadionů v Kanadě přes horká a vlhká prostředí Střední Ameriky až po vysokohorské podmínky v Mexiku. Právě tyto extrémní podmínky dělají ze zápasů CONCACAF kvalifikace naprosto jedinečnou záležitost, která nemá v jiných konfederacích obdoby.

Mexiko patří historicky k nejúspěšnějším týmům regionu a na mistrovství světa se kvalifikovalo prakticky pravidelně. Jejich domácí zápasy na stadionu Azteca v Mexico City, který leží ve výšce přes 2 200 metrů nad mořem, jsou pro soupeře obzvláště náročné. Řídký vzduch a bouřlivé mexické publikum vytvářejí kombinaci, která dokázala zlomit nejednoho favorita. Spojené státy americké prošly v posledních letech výraznou generační obměnou a jejich tým složený z mladých talentů budí respekt napříč celým fotbalovým světem.

Kanada zaznamenala v nedávné historii jeden ze svých největších úspěchů, když se po dlouhých desetiletích vrátila na mistrovství světa. Kanadský fotbal zažívá nebývalý rozmach a hráči jako Alphonso Davies nebo Jonathan David se stali skutečnými hvězdami světového fotbalu. Jejich přítomnost v národním týmu povznesla kanadský fotbal na úplně jinou úroveň a kvalifikační výsledky tomu plně odpovídají.

Středoamerické týmy jako Kostarika, Honduras, El Salvador nebo Panama pravidelně bojují o postupová místa a jejich zápasy bývají nesmírně dramatické. Kostarika má v regionu zvláštní postavení díky svým historickým úspěchům na světových šampionátech, přičemž jejich čtvrtfinálová účast na mistrovství světa v Brazílii v roce 2014 stále rezonuje v místní fotbalové paměti. Panama se v posledních letech výrazně zlepšila a dokázala překvapit i silnější soupeře.

Systém přímých postupových míst z CONCACAF na mistrovství světa se v závislosti na hostitelském turnaji mění, přičemž region tradičně získává tři až čtyři přímé postupy a jedno baráž místo. S rozšířením mistrovství světa na 48 týmů, které vstoupí v platnost od roku 2026, se počet postupujících týmů z CONCACAF výrazně zvýší, což otevírá dveře i menším národům regionu. Mistrovství světa 2026 bude navíc hostováno společně Spojenými státy, Kanadou a Mexikem, což pro tyto tři země znamená automatickou účast na turnaji bez nutnosti procházet kvalifikací.

Celý kvalifikační proces v CONCACAF je tedy fascinující kombinací fotbalové kvality, geografické rozmanitosti a nepředvídatelnosti, která zaručuje divákům po celém světě skvělou podívanou.

Oceánská kvalifikace OFC a mezikontinentální baráž

Oceánská fotbalová konfederace, známá pod zkratkou OFC, představuje z hlediska počtu přidělených míst na mistrovství světa jednu z nejmenších a zároveň nejspecifičtějších zón celé světové kvalifikace. Týmy z tichomořského regionu bojují o jediné přímé postupové místo, případně o účast v mezikontinentální baráži, přičemž celý systém kvalifikace prošel v průběhu let několika zásadními změnami. Fotbal v Oceánii má svá specifika, která se výrazně liší od ostatních kontinentů, a právě proto je tato část kvalifikačního procesu tak zajímavá a sledovaná.

Nový Zéland dlouhodobě dominuje oceánské kvalifikaci a pravidelně obsazuje první příčku v regionálním žebříčku. Tato dominance však zároveň znamená, že ostatní týmy jako Šalamounovy ostrovy, Papua Nová Guinea, Vanuatu nebo Fidži mají jen velmi omezené šance na postup. Přesto každý kvalifikační cyklus přináší zajímavé zápasy, ve kterých menší ostrovní národy ukazují, že fotbal v jejich zemích se neustále rozvíjí a posunuje na vyšší úroveň.

Systém oceánské kvalifikace funguje na principu skupinové fáze, po níž následují vyřazovací kola. Vítěz celé oceánské kvalifikace získává právo nastoupit do mezikontinentální baráže, kde se utká s týmem z jiného kontinentu. Toto utkání bývá zpravidla velmi napínavé, protože oceánský zástupce se střetává s výrazně silnějším soupeřem, ať už z Asie, Jižní Ameriky nebo jiného regionu. Právě mezikontinentální baráž je pro oceánský fotbal klíčovým momentem, protože přímé postupové místo na světový šampionát není v současném formátu kvalifikace zaručeno.

Mezikontinentální baráž představuje pro oceánský tým obrovskou výzvu. Historicky se Nový Zéland dokázal několikrát probojovat až na mistrovství světa právě touto cestou, přičemž nejslavnějším příkladem je účast na světovém šampionátu v roce 2010 v Jihoafrické republice, kde Novozélanďané odehráli celý turnaj bez porážky a remizovali ve všech třech skupinových zápasech. Tento výsledek byl pro celý oceánský fotbal historickým milníkem a ukázal, že i týmy z tohoto regionu jsou schopné konkurovat světové špičce.

Reformy ve struktuře světové kvalifikace, které FIFA postupně zavádí, mají dopad i na oceánskou zónu. Rozšíření mistrovství světa na 48 účastníků, které vstoupí v platnost od šampionátu v roce 2026, přineslo oceánské konfederaci přidělení většího počtu míst, respektive lepší šanci na přímý postup bez nutnosti absolvovat mezikontinentální baráž. Tato změna je pro rozvoj fotbalu v Oceánii mimořádně důležitá, protože motivuje menší ostrovní federace k investicím do fotbalové infrastruktury a mládežnického fotbalu.

Kvalifikační zápasy v oceánské zóně se hrají na různých místech tichomořského regionu, přičemž organizace těchto turnajů bývá logisticky náročná. Vzdálenosti mezi jednotlivými ostrovy jsou obrovské a cestování týmů na zápasy představuje značnou finanční zátěž pro menší federace. Přesto se OFC snaží zajistit, aby kvalifikace probíhala co nejférověji a aby každý člen konfederace měl možnost se zúčastnit. V posledních letech se jako hostitelé skupinových turnajů osvědčily například Šalamounovy ostrovy nebo Papua Nová Guinea, které dokázaly zorganizovat kvalitní fotbalové akce navzdory omezeným zdrojům.

Pohled na historii oceánské kvalifikace ukazuje, že rivalita mezi Novým Zélandem a ostatními týmy regionu je dlouhodobě nevyvážená, ale zároveň se postupně zmenšuje. Týmy jako Šalamounovy ostrovy nebo Vanuatu zaznamenaly v posledních letech výrazný pokrok a jejich hráči se prosazují i v zahraničních ligách. Tento trend je pro oceánský fotbal velmi pozitivní a naznačuje, že v budoucnu může být kvalifikace v této zóně výrazně vyrovnanější.

Mezikontinentální baráž zůstává pro oceánský fotbal symbolem naděje i výzvy zároveň. Každý čtyřletý cyklus přináší novou příležitost ukázat světu, že fotbal v Oceánii má svou hodnotu a že tamní týmy jsou schopné překvapit i mnohem zkušenější soupeře. Ať už se jedná o dramatické zápasy v kvalifikaci nebo o klíčová utkání baráže, oceánský fotbal si v rámci světové kvalifikace na mistrovství světa vybudoval své nezaměnitelné místo.

Rozšíření mistrovství světa na 48 týmů od roku 2026

Změna, která přišla jako zemětřesení do světa fotbalu, se začala rodit už před několika lety, ale teprve s blížícím se rokem 2026 si mnoho fanoušků, trenérů a funkcionářů naplno uvědomilo, co vlastně tato revoluce znamená. Mistrovství světa ve fotbale se od roku 2026 rozroste na 48 účastníků, což je skok, který nemá v historii tohoto turnaje obdoby. Dosud bylo zvykem, že se o postup na šampionát utkávalo 32 celků, přičemž samotná kvalifikace byla pro mnohé národní týmy doslova bojem o přežití, o prestiž, o národní hrdost. Nyní se pravidla hry mění a s nimi i celý systém kvalifikace.

Kvalifikace MS ve fotbale – Přehled kontinentálních zón (MS 2026)

Konfederace	Počet členských zemí	Přidělená místa na MS 2026	Formát kvalifikace	Počet zápasů (přibližně)	Mezikontinentální play-off
UEFA (Evropa)	55	16	Skupiny + play-off	8–10 zápasů na tým	Ano (1 místo)
CONMEBOL (Jižní Amerika)	10	6	Jedna skupina (každý s každým)	18 zápasů na tým	Ano (1 místo)
CONCACAF (Sev. a Stř. Amerika)	41	6	Skupiny + finálové kolo	6–14 zápasů na tým	Ano (1 místo)
CAF (Afrika)	54	9	Skupiny + play-off	6–8 zápasů na tým	Ne
AFC (Asie)	47	8	Skupiny (3 kola)	8–12 zápasů na tým	Ano (1 místo)
OFC (Oceánie)	11	1	Skupiny + finále	4–6 zápasů na tým	Ne
Celkem	218	48 míst	–	–	4 mezikontinentální místa

Pro evropské týmy, které hrají pod hlavičkou UEFA, to znamená výrazné navýšení počtu postupových míst. Zatímco dříve se z Evropy kvalifikovalo třináct týmů, nový formát přináší šestnáct přímých účastníků z evropského kontinentu. To je změna, která na první pohled vypadá jako pouhé číslo, ale ve skutečnosti přepisuje celou logiku kvalifikačního procesu. Týmy, které se dříve pohybovaly na hranici postupu a musely bojovat v baráži o každý centimetr, nyní mají reálnější šanci dostat se přímo na světový šampionát.

Kvalifikace na mistrovství světa 2026 probíhá v Evropě v rámci skupinové fáze, kde jsou týmy rozděleny do skupin a hrají systémem každý s každým. Vítězové skupin postupují přímo, zatímco týmy na dalších místech se mohou ucházet o postup přes play-off, které je součástí Ligy národů UEFA. Tento propojený systém přináší větší dramatičnost a zajišťuje, že každý zápas má svou váhu, svůj příběh a svůj dopad na konečné pořadí.

Rozšíření turnaje ale není jen evropskou záležitostí. Africká konfederace CAF získala devět míst, Asijská konfederace AFC osm a půl místa, Jihoamerická CONMEBOL šest míst a Severoamerická a Karibská konfederace CONCACAF dostala jako jeden ze spolupořadatelů automaticky tři místa navíc. Oceánie, která byla historicky znevýhodněna, nyní dostává pevné místo bez nutnosti mezikontinentální baráže. Tento posun odráží snahu FIFA o větší globální zastoupení a o to, aby fotbal skutečně byl světovým sportem ve všech koutech planety.

Samotné mistrovství světa 2026 bude hostováno ve Spojených státech amerických, Kanadě a Mexiku, přičemž zápasy se budou hrát na šestnácti stadionech napříč třemi zeměmi. Tento formát sám o sobě přináší logistické výzvy, ale zároveň otevírá dveře obrovskému publiku na americkém kontinentu, kde zájem o fotbal v posledních letech výrazně roste.

Kritici rozšíření turnaje namítají, že kvalita zápasů může utrpět, protože do finálového turnaje se dostanou i týmy, které by dříve neměly šanci projít přes kvalifikaci. Argument je to pochopitelný, ale zastánci rozšíření poukazují na to, že každý velký turnaj v historii prošel podobnou kritikou a vždy se ukázalo, že fotbal si svou kvalitu dokáže udržet. Navíc přítomnost nových týmů ze vzdálených koutů světa přináší svěžest, překvapení a příběhy, které fanoušky fascinují.

Pro malé fotbalové národy, jako jsou například týmy z Oceánie nebo méně rozvinuté africké federace, je toto rozšíření historickou příležitostí ukázat se na největší světové scéně. Kvalifikace na mistrovství světa pro ně přestává být pouhým snem a stává se dosažitelným cílem. A právě tato dostupnost, tato demokratizace fotbalu, je možná tím nejdůležitějším odkazem rozhodnutí FIFA rozšířit turnaj na 48 účastníků.

Nejvýznamnější překvapení a vyřazení favoritů

Kvalifikace na mistrovství světa ve fotbale vždy přináší momenty, které dokáží překvapit i ty největší znalce tohoto sportu. Dějiny světových kvalifikací jsou plné příběhů, kdy zdánlivě neporazitelné týmy padly na kolenou před soupeři, od nichž to nikdo nečekal. Tyto okamžiky jsou tím, co dělá fotbal tak výjimečným a nepředvídatelným sportem.

Jedním z největších šoků v historii kvalifikací bylo vyřazení Itálie z postupu na mistrovství světa 2018 v Rusku. Čtyřnásobní světoví šampioni, tým s bohatou tradicí a nesčetnými tituly, nedokázali překonat baráž proti Švédsku. Prohra v dvojzápase znamenala, že italská fotbalová veřejnost poprvé od roku 1958 nesledovala svůj národní tým na světovém šampionátu. Byl to otřes, který zasáhl celou zemi a vyvolal rozsáhlou diskusi o stavu italského fotbalu. Podobný osud potkal Itálii znovu, když nepostoupila ani na mistrovství světa 2022 do Kataru, tentokrát po porážce od Severní Makedonie v semifinále play-off, což bylo považováno za jeden z největších skandálů moderního fotbalu.

Holandsko, země Johana Cruijffa a nesčetných fotbalových legend, také zažilo své temné chvíle v kvalifikacích. Oranjes nedokázali postoupit na světový šampionát v Rusku, přestože šlo o tým s obrovskou tradicí a hráči hrajícími v nejlepších evropských klubech. Tento neúspěch byl signálem, že ani největší fotbalové národy si nemohou být jisté postupem.

V jihoamerické kvalifikaci bývají překvapení rovněž na denním pořádku. Argentina, dvojnásobný světový šampion, se v kvalifikaci na mistrovství světa 2018 ocitla na pokraji katastrofy a teprve v posledním zápase díky Lionelu Messimu, který vstřelil hattrick proti Ekvádoru, zajistila postup. Bez tohoto výkonu by nejlepší hráč světa na šampionát nejel. Podobné drama zažila i Uruguay nebo Chile, které v různých kvalifikacích bojovaly o holé přežití.

Africké kvalifikace přinášejí svá vlastní překvapení. Tradiční fotbalové velmoci kontinentu jako Nigérie, Kamerun nebo Ghana pravidelně ztrácejí body proti soupeřům, kteří jsou na papíře výrazně slabší. Senzační výsledky z afrických kvalifikací ukazují, jak se fotbal na tomto kontinentu rychle rozvíjí a jak se rozdíly mezi jednotlivými týmy stále více stírají.

Asijská kvalifikace přinesla například vyřazení Číny nebo Indie, zemí s obrovskou populací a fotbalovým potenciálem, zatímco menší státy jako Japonsko nebo Jižní Korea si vybudovaly pevné postavení v asijském fotbale. Íránský tým pravidelně překvapuje svými výkony a dokáže komplikovat život i zkušenějším soupeřům.

Severní a střední Amerika zažila možná největší šok moderní doby, když Spojené státy americké nepostoupily na mistrovství světa 2018. Prohra s Trinidadem a Tobagem v posledním kvalifikačním zápase znamenala, že nejbohatší fotbalová liga světa přišla o svůj národní tým na největší fotbalové přehlídce. Tento výsledek otřásl základy amerického fotbalu a přinutil tamní svaz k zásadním změnám.

Evropská kvalifikace přináší pravidelně momenty, kdy velké fotbalové národy ztrácejí body doma nebo venku proti týmům, které by měly být snadnými soupeři. Porážky Francie, Španělska nebo Německa v kvalifikačních zápasech jsou vždy velkou senzací a přitahují pozornost celého fotbalového světa. Německo například v kvalifikaci na mistrovství světa 2022 sice postoupilo, ale cestou ztratilo několik bodů, které mohly být osudnými.

Každá kvalifikace přináší své hrdiny a své zklamané favority. Fotbal je krásný právě proto, že výsledky nelze předem zaručit, a právě tyto momenty překvapení a vyřazení favoritů zůstávají v paměti fanoušků mnohem déle než předvídatelné výsledky. Jsou to příběhy o odvaze malých národů, o selhání velkých a o tom, že v kvalifikaci na mistrovství světa není nic jistého až do závěrečného hvizdu rozhodčího.

Role žebříčku FIFA při losování skupin

Žebříček FIFA hraje při losování kvalifikačních skupin pro mistrovství světa naprosto zásadní roli, která se v průběhu let stala jedním z nejdiskutovanějších témat fotbalové diplomacie. Každý svaz, každý trenér a každý fanoušek dobře ví, že postavení v žebříčku FIFA v okamžiku losování může rozhodnout o tom, zda mužstvo narazí na relativně schůdné soupeře, nebo zda se ocitne ve skupině plné nepříjemných překážek. Žebříček FIFA funguje jako hlavní nástroj pro rozdělení týmů do výkonnostních košů, přičemž právě z těchto košů se pak losují jednotlivé skupiny kvalifikace na mistrovství světa.

Princip fungování je zdánlivě jednoduchý, avšak za ním se skrývá celá řada složitostí. Týmy s nejvyšším počtem bodů v žebříčku FIFA jsou zařazeny do prvního koše a automaticky se stávají nasazenými celky ve svých skupinách. To v praxi znamená, že nasazené mužstvo nemůže narazit na jiného favorita hned v základní skupině, což výrazně ovlivňuje rozložení sil v celé kvalifikaci. Naopak týmy z nižších košů se musejí smířit s tím, že jim los může přidělit silného soupeře jako skupinového lídra, zatímco ony samy bojují o každý bod.

V evropské kvalifikaci, kde je konkurence historicky nejhustší, se tento systém projevuje obzvláště výrazně. UEFA pracuje s žebříčkem FIFA při sestavování košů pro losování skupin mistrovství světa, přičemž bere v úvahu aktuální pořadí v době, kdy je losování naplánováno. To vytváří zajímavou situaci, kdy výsledky z přátelských zápasů, ale i z Ligy národů nebo z předchozích kvalifikačních cyklů, mohou mít přímý dopad na to, do jakého koše tým padne. Každý bod získaný v předchozích měsících se tak stává investicí do budoucího losování.

Mimo Evropu je situace ještě pestřejší. V jihoamerické CONMEBOL kvalifikaci sice hrají všechny týmy systémem každý s každým, takže koše zde nehrají roli, ale v africkém, asijském nebo severo- a středoamerickém prostoru je žebříček FIFA klíčovým faktorem při sestavování skupin. Africká konfederace CAF například rozděluje desítky týmů do košů právě na základě jejich pozice v žebříčku FIFA, čímž se snaží zajistit, aby v každé skupině byl přítomen alespoň jeden silnější celek a zároveň aby skupiny byly pokud možno vyrovnané.

Kritici tohoto systému ovšem poukazují na to, že žebříček FIFA není vždy dokonalým odrazem skutečné síly mužstva. Metodika výpočtu bodů prošla v roce 2018 výraznou změnou, kdy byl starý systém nahrazen novým modelem inspirovaným šachovým hodnocením Elo. I přesto se pravidelně objevují hlasy, že výsledky z přátelských utkání nebo zápasů nižší důležitosti mohou zkreslit celkový obraz. Mužstvo, které hraje mnoho přátelských zápasů proti slabším soupeřům, může teoreticky navýšit svůj bodový zisk způsobem, který neodpovídá jeho skutečné kvalitě na mezinárodní scéně.

Přesto nelze popřít, že systém košů na základě žebříčku FIFA přináší do losování kvalifikace mistrovství světa určitý řád a předvídatelnost. Bez tohoto mechanismu by se losování mohlo stát čistou lotérií, kde by se například čtyři nejsilnější evropské týmy mohly ocitnout ve stejné skupině, zatímco jiné skupiny by byly výrazně slabší. Žebříček tedy slouží jako pojistka, která zabraňuje největším nerovnostem a zajišťuje, že každá skupina bude mít svého jasného favorita.

Zajímavým aspektem je také to, jak moc si jsou týmy vědomy svého postavení v žebříčku v průběhu celého kvalifikačního cyklu. Národní svazy sledují pohyby v žebříčku FIFA s velkou pozorností, protože i přesun o několik míst nahoru nebo dolů může znamenat zařazení do jiného koše při příštím losování. Trenéři proto někdy přizpůsobují výběr soupeřů pro přátelská utkání tak, aby maximalizovali zisk bodů do žebříčku, i když to může být na úkor atraktivity zápasů pro fanoušky.

Losování skupin kvalifikace mistrovství světa je vždy velkým mediálním událostem, při nichž se pozornost celého fotbalového světa upírá na to, jak dopadnou jednotlivé týmy. A právě v těchto okamžicích se naplno projeví, jak důležité bylo udržet nebo zlepšit svou pozici v žebříčku FIFA v předchozích měsících. Pro malé národy je postup do vyššího koše obrovským úspěchem, který jim může otevřít cestu k přijatelnějšímu losu a reálné šanci na postup do závěrečného turnaje mistrovství světa.

Postup pořadatelských zemí bez kvalifikace

Každé mistrovství světa ve fotbale přináší celou řadu témat, která se opakovaně vracejí do diskusí mezi fanoušky, odborníky i samotnými funkcionáři. Jedním z těchto témat je otázka automatického postupu pořadatelských zemí na turnaj bez nutnosti absolvovat kvalifikační boje. Tato praxe má dlouhou historii a provází světový fotbal prakticky od jeho počátků na mezinárodní úrovni.

Pořadatelská země má tradičně zaručené místo na mistrovství světa bez ohledu na to, jak si vede v kvalifikaci. Tento princip byl po dlouhá desetiletí považován za samozřejmý a nikdo jej příliš nezpochybňoval. Logika za tímto rozhodnutím byla vždy poměrně jednoduchá – hostitelská země investuje obrovské množství finančních prostředků, energie a času do přípravy celého turnaje, buduje stadiony, infrastrukturu, zajišťuje bezpečnost a vytváří podmínky pro hladký průběh celé akce. Bylo by tedy přinejmenším nevhodné, kdyby taková země musela sledovat turnaj jen z televizních obrazovek.

V historii se však vyskytly případy, kdy pořadatelská země na turnaji příliš nezazářila. Jihoafrická republika jako první africká pořadatelská země v roce 2010 sice hrála na domácí půdě, ale ze skupiny nepostoupila, což vyvolalo vlnu debat o tom, zda automatický postup skutečně slouží fotbalu nebo pouze politickým a organizačním zájmům. Podobně tomu bylo i v jiných případech, kdy hostitelé zklamali sportovní očekávání svých fanoušků.

Kritici tohoto systému argumentují tím, že automatický postup bez kvalifikace narušuje sportovní férovost a rovné podmínky pro všechny účastníky. Existují země, které by se na mistrovství světa rády podívaly a prošly by celým kvalifikačním procesem s výbornými výsledky, ale nakonec by skončily těsně za hranicí postupu. Přitom pořadatelská země, která by v kvalifikaci možná ani neuspěla, má své místo na turnaji automaticky zajištěno. Tento argument je pochopitelný a má svou logiku, nicméně FIFA i většina fotbalové komunity stále tento systém podporuje.

Na druhou stranu zastánci automatického postupu zdůrazňují, že přítomnost domácího týmu na turnaji je klíčová pro atmosféru celého mistrovství. Domácí fanoušci se přirozeně nejvíce identifikují se svým národním týmem a jejich přítomnost na stadionech vytváří nezapomenutelnou atmosféru, která je pro mistrovství světa typická. Bez domácího týmu by celá akce ztratila část svého kouzla a komerčního potenciálu, což by se negativně odrazilo i na příjmech FIFA a organizátorů.

Je také důležité zmínit, že kvalifikace na mistrovství světa je sama o sobě velmi náročný a dlouhodobý proces, který trvá zpravidla dva až tři roky. Týmy hrají desítky zápasů v různých podmínkách a proti různým soupeřům. Pořadatelská země by musela tento proces absolvovat paralelně s přípravami na samotný turnaj, což by bylo logisticky i sportovně velmi náročné. Hráči by byli vystaveni zbytečné zátěži a soustředění realizačního týmu by bylo rozděleno mezi dvě zcela odlišné priority.

V kontextu rozšíření mistrovství světa na 48 týmů od roku 2026 se tato debata opět otevírá s novou intenzitou. Při větším počtu účastníků se zdá, že zajistit místo pořadatelské zemi je ještě méně problematické, protože celkový počet postupujících ze všech kontinentů výrazně roste. Přesto princip zůstává stejný a pořadatelé mají své místo garantováno. Mistrovství světa 2026 bude hostit hned tři země – Spojené státy americké, Kanada a Mexiko – a všechny tři mají své místo na turnaji zajištěno bez nutnosti kvalifikace, i když paradoxně všechny tři by pravděpodobně kvalifikací prošly bez větších problémů.

Mexiko je pravidelným účastníkem světových šampionátů a jeho kvalifikační výsledky jsou tradičně velmi solidní. Spojené státy americké zaznamenaly v posledních letech výrazný fotbalový rozvoj a jejich národní tým patří k respektovaným celkům na americkém kontinentě. Kanada pak prožívá fotbalový boom a v kvalifikaci na mistrovství světa 2022 v Kataru ukázala, že patří mezi silné týmy CONCACAF zóny.

Celá debata o automatickém postupu pořadatelů tedy nemá jednoznačnou odpověď. Jde o kompromis mezi sportovní férovostí na jedné straně a praktickými, organizačními a komerčními potřebami na straně druhé. FIFA tento systém zachovává a je velmi nepravděpodobné, že by se v dohledné době rozhodla pro jeho změnu. Mistrovství světa je především obrovskou sportovní a kulturní událostí, která přesahuje pouhý fotbal, a přítomnost domácího týmu je její nedílnou součástí, která přispívá k celkovému zážitku pro miliony fanoušků po celém světě.